Balada pro Bellatrix

13. září 2018 v 21:02 | C.I.F |  Básně a balady
Anotace: Skrze neznámo spolu na věčnost. Balada o jedné lásce, jednom muži a hranici, kterou lze překonat jen jedním jedinným způsobem, aby mohl být zase s ní.


I.

Posledního skýtá dechu,
čarovný mu mlžný opar,
nořící se z poza mechu,
spoután z jeho hlasivek,
jevící se za macechu,
lesklý - chladný polibek.

Kol co hvězdy jímá v záři,
klopí jasný - smutný vzlyk
byť nedovršil vůbec stáří
v prastarý ten chmurný zvyk,
obrátil se - hlavní v tváři,
zcela věříc - tomu lháři.

Kde zrak jeho poutá nebe,
jež duši jeho zrcadlem,
kde z hvězd úlomky - vábí tebe,
když z žalu v srdci propadlém,
mu každá z dalších vzpomínek,
káže přijmout - polibek.

Tam co by kol bděla,
duší skrytou v těla,
ať cokoliv by chtěla,
pak v dotecích se chvěla,
a lásku ze slov pěla,
by ve vše, v co by zněla,
Navždy jeho - Bella.

II.

Kdes' kořenů stromů kol,
při zmírajícím slunci z hor,
pro spánek dlouhý volí svol,
zvěři vší tu tvoříc nor.

Kdes' lány vánkem utišené,
a zubem času nedotčené,
ukrývají stovky schránek,
nepopsaných lidských stránek.

A listy co ochable života hledíc,
- s těží zde svírají mohutné větve -
když každý z nich dotekům zeminy věříc,
příslibů života kterých si ptáme,
jim každičký z poryvů větrů zde láme.

A skoro již mračna schvátila nebe,
co opět si vábí kousíčky z tebe.
Kde tam co pod tím stromem,
listy držíc se na vlásku,
z dubů v srdci chromém,
již zapomněli na lásku.

A právě tam - tam on stojí,
stromy si mění prošedlé hávy,
a dalších slov - ach - těch jak se bojí,
slov co osud a život jim pojí,
jen na kousku bílého papíru,
- oči své souká níže a níž -
za svědky na tváři mu desítky safírů,
když černá jej lemuje - a vně černý kříž.

S těží srdce, jeho buše,
zatím co slova, rvou z hrudi,
kousky duše.

Ach, kdyby tak nyní bděla,
duší skrytou v těla,
ať cokoliv by chtěla,
s doteky se chvěla,
a lásku ze slov pěla,
snad ve vše - v co by zněla,
Navždy jeho - Bella.

III.

Ách co vše dívka srdcem mu dala,
a v lásce co veršů dal on jí,
a z otázek kterých jeho se ptala,
slova všechna - zem nezvratně vzala.

Tak píše svou stránku pro širé lány,
již poslední slova - co svedou ho k ní,
a srdce krvácí z bolestné rány,
zatím co mysl již jen o ní sní.

A prázdnou lidskou schránku,
- kam i on dal svoji stránku -
již brzičko schová houšť
- vždyť stačí už jen -
stisknout spoušť.

Již pro něj bdí, jak kdysi bděla,
zcela oproštěna duší z těla,
Navždy jeho - Bella.

IV.

Láska co dala mu a jež on dal jí,
pod hvězdnou oblohou spánkem věčným spí.
Teď společně kráčejí v objetí hvězd,
skrývajíc na věčnost spleť jejich cest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 14. září 2018 v 6:43 | Reagovat

Tedy takovou krásnou Baladu vymyslet, klobouk dolů. ;-)

2 uhavrana uhavrana | Web | 14. září 2018 v 10:31 | Reagovat

Děkuji ti, že jsi se zastavila a jsem rád, že se ti líbí.

3 Lucienne Lucienne | Web | Středa v 22:14 | Reagovat

Wow. Tak to je rozhodně zatím nejlepší, co jsem od tebe četla. Ze začátku jsem z těch veršů cítila takové jemné šimrání a čím víc se sloky chýlily ke konci, přecházelo to šimrání spíš v totální mrazení po celém těle. :D A ten refrén, ten je prostě do-ko-na-lý. Vážně, za tohle ti klaním až k zemi.
A naprosto nechápu a obdivuju ten tvůj jazyk. Připadám si oproti tobě jak malá holka, tohle bych ze sebe nevypotila, ani kdyby mě měli mučit. (I když nějaká ta mučírna by navodila dobrou atmosféru, není-liž pravda :-D). Ještě jednou - úžasné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama