Pozvání do snu

27. září 2018 v 20:39 | C.I.F |  Básně a balady
Anotace: Sny jsou jen tristní obrazy, které odrážejí démony naší duše.



Až slunce zmizí,
jako pohaslá svíčka,
sevřu já oddaně,
svá slepená víčka.

Pod polštář skryji jen,
proužek z tvých vlasů,
a mysl svou odevzdám,
němému času.

V jednom pak jediném,
letmém jen gestu
naznačím duši své
k tobě nejkratší cestu.

Do říše něžného
dívčího snění,
když slíbíš, že zůstaneš,
než v den - noc se změní.

Stačí nám jediný,
maličký krok,
a duše protnou se,
v jediný tok.

Když pak svou rukou,
dotkneš se mojí
srdce ten okamžik,
na věčnost nám spojí.

Mihotat se ve stínech,
se můžem jak můry,
které se ztrácí,
až s paprsky shůry.

A křídla nás odnesou,
až k dalekým mořím,
rozličných obrazů,
co myslí ti stvořím.

A nocí zmocnění
křídla se promění,
v dřevěnou loď,
kterou budem,
- zvání bludem -
sledovat zvěst,
v řece všech hvězd.

A pak až noc chýlit se,
zas bude k ránu,
až sluneční paprsky
snům uzavřou bránu,
na místo veškerých
smutných však vyhlídek
na rty tvé svůj,
skryji ti polibek.

A dříve než vstanu,
své oči si promnu
žasnouc žes příjmula,
mé Pozvání do snu.

Však rmoutí mě jen,
že byl pouhý to sen.
- jež nikdy -
nespatří den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | 27. září 2018 v 21:01 | Reagovat

Páni, takovou snovou romantiku bych od tebe nečekala. :D Ale povedla se ti skvěle. Miluju obrat "na rty tvé svůj / skryji ti polibek." Tak krásně se vyvrací a zároveň do sebe zapadá. Moc krásně něžné a zasněné verše - já vím, co říkám, jsem snílek od přírody. :-D Jediné, co na snech nedokážu vystát, je tvá poslední sloka... To jednoho doopravdy zarmoutí.
Skvělá práce. :)

2 uhavrana uhavrana | E-mail | Web | 27. září 2018 v 22:13 | Reagovat

A přitom právě ta poslední sloka je nejdůležitějším obrazem těch všech veršů. Jak smutné. Díky. :-)

3 B. R. B. R. | E-mail | Web | 30. září 2018 v 16:51 | Reagovat

no mě zase ta poslední sloka prostě dojala, naprosto, nebo ne dojala, spíš, prostě jsem si jen řekla, jo, takhle to bohužel nakonec vždy skončí... většinou to nejkrásnější, co si myslíme, že můžeme zažívat, se nakonec ukáže být jen takovým tím snem, obrázkem, co si malujeme, aby nám bylo alespoň chvíli dobře.... jako někdo, kdo se z podobného "snu" docela nedávno probral a pochopil, jak smutné to celé ty měsíce bylo, to prostě nemohu nechat bez komentáře...

4 uhavrana uhavrana | E-mail | Web | Čtvrtek v 21:26 | Reagovat

[3]: Také jsem takové procitnutí měl. A není tomu tak dávno. Není tak těžké ponořit se do havraních křídel černé a bílé... těžší je se z nich dostat na sluneční světlo. Do barev. Já k nim však nechci. Zůstanu si pod svým černým havraním křídlem.

5 Lucienne Lucienne | Web | Pátek v 11:15 | Reagovat

[4]: Zůstaň. Je tam lépe. Já jsem zase lapená v růžovém květu. Vyjít z něj znamená zranit se o trny. Vždycky to zkusím, a pak se do těch měkkých okvětních plátků vrátím. A když se dívám na ty jizvy na rukou, na zádech, na chodidlech... vždy jen přemýšlím, zda jsem si je způsobila víc já, nebo zda za ně mohou prostě jen trny.
Promiň, že nekomentuju k básni. Jen mě zaujala ta debata. Protože tohle téma je tak aktuální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama